Proměnit ekonomiku na „zelenou“ podle představ bruselského Green Dealu, i když by to velmi draze zaplatili občané? Geolog a filozof Václav Cílek ukazuje na patovou situaci. „S klimatem potřebujeme něco dělat, ale administrativa EU nabízí napůl ideologické kroky a politici jsou paralyzováni, protože vlády padají tak snadno,“ říká vědec. Nabízí proto vlastní cestu.
Nedávno vzbudil rozruch komentář pana Macenauera, ředitele strategie poradenské společnosti v energetice EGÚ Brno, podle kterého bychom si měli jasně říci, že dekarbonizace bude drahá, ale její hodnotu nesmíme počítat jen v penězích. To přináší základní dotaz: Mají se v energetice, klíčovém sektoru pro celou ekonomiku, primárně „počítat groše“, nebo zohledňovat i jiné aspekty, které se nedají vyčíslit?
Podle mého názoru udělala EU největší chybu v tom, že se až ideologicky soustředila na sektory, kde se dají ušetřit emise skleníkových plynů. Lepší postoj je ten, že na jedné straně zvažujete množství emisí, ale na druhé straně rovnice jsou dopady na společnost. Na začátek se snažíte ušetřit něco emisí a zároveň minimalizovat dopady na lidi. Pokud to lidé přijmou, je možné pokročit dál. Je nutné si uvědomit, že současné a budoucí škody pramenící v klimatické změně budou velké, takže je ekonomicky i lidsky zdůvodnitelné, že nějaké kroky musíte udělat a že něco budou stát. Jinak nízkoemisní cesta české energetiky je už dlouho známá a spočívá v kombinaci robustní centrální energetiky sycené zejména jadernými zdroji a v jejím funkčním propojení zejména s decentralizovanou komunální energetikou.
Po eurovolbách se mluví o tom, že by se měl Green Deal změnit, aby více respektoval ekonomickou realitu. Někteří současně namítají, že snaha o racionalizaci plánů na dekarbonizaci je v podstatě kvadraturou kruhu, která nemá řešení. Co si o tom myslíte vy?
V této době převládá skeptický postoj. V okamžiku, kdy se kvůli suchu neurodí potraviny a to zvedne jejich ceny, nebo když následkem silných větrů v oslabeném lese dojde k opakovaným blackoutům, se dnešní skeptici změní v naštvané občany, kteří budou požadovat okamžité kroky. Jenže uvolněný oxid uhličitý se mezitím částečně rozpustil v mořské vodě, takže jeho dejme tomu 80% tepelný účinek pocítíme zhruba 20–30 let po uvolnění. Značná část klimatických důsledků dnešních emisí dozraje za těch třicet let. Proto jsem vděčný za jakékoliv omezení emisí. Přitom velké plány příliš nefungují, takže jednou z cest jsou drobné, několikaprocentní úspory, ale v mnoha odvětvích.
V eurovolbách strany, propagující zelená témata, příliš neuspěly. V roce 2019 si přitom připsaly historicky nejlepší výsledky a ještě v roce 2021 v Německu Zelení bodovali nejlépe ve své historii. Co se mezitím stalo, že se voliči od těchto myšlenek odvrátili?
Myslím si, že zelené strany neumí komunikovat a jasně vysvětlovat. Třeba z mého pohledu je automobilová elektromobilita v podstatě slepou uličkou, ale velká a nejmenší elektromobilita je vítaná. Ten první přístup by spočíval třeba v tom, že prodloužíte trasu metra do místa, kde se dá vybudovat velké odstavné parkoviště, posílíte síť příměstských vlaků a to celé budete krmit nízkoemisní jadernou energetikou. Ta úplně nejmenší elektromobilita jsou třeba kola, ke kterým si dokoupíte dva fotovoltaické panely. Další problém zelených stran je ten, že opustily klasická témata, třeba ochrany lesa či půdy a místo toho se víc věnují sociální ekologii, třeba právům sexuálních menšin.
Politici často spojují Green Deal i s bojem proti nadměrnému vlivu Ruska v Evropě. Používá se k tomu linka, že díky novým technologiím nebudou potřeba konvenční zdroje, které nyní musíme od Ruska nakupovat. Souhlasíte s touto tezí, že Green Deal přinese větší „energetickou bezpečnost“?
Myslím, že to byl Saša Vondra (původem geograf, autor záslužné studie o vývoji reliéfu v okolí Vlhoště), který zkoumal, kolik je v různých komisích EU přírodovědců. Inu, pomálu, a technici tam nejsou prakticky žádní. Převládají lidé, kteří studovali marketing či politologii. Podle toho to vypadá. Energetická bezpečnost je především technická záležitost. Kolegové, němečtí energetici nás už před deseti lety upozorňovali, že podle nich je Energiewende hodně nedomyšlená, ale ani oni toho mezi německými politiky mnoho nesvedli. Od té doby, co Němci vyhlásili ambiciozní energetický program, tak jejich emise rostou. Pravidelně mám pocit, že v současné společnosti mizí rozum a na jeho místě se objevuje názor.
Je to asi pět let, co se o „zelené ekonomice“ začalo mluvit mnohem intenzivněji. Co z nápadů, které se následně zrodily, se podle vás ukázalo jako životaschopné a smysluplné?
Lidé si uvědomili, že se něco děje a že se nějakým řešením nevyhneme. Běžný Čech sice nadává na zelenou politiku EU, ale také chce něco udělat, aby se klimatická změna (kterou třeba i popírá) neprojevila brutálním způsobem. Celkem jasně se za těch pět let ukázalo, že má význam být šetrný ke svému prostředí. Dílčí ať už prováděné či signalizované kroky nejsou špatné: recyklace, úspory, samozásobitelství ze zahrádek, omezení nadbytečných obalů, kroky k odstranění zabudovaných „kurvítek“ do elektrických spotřebičů. Jenže pak tu celou dobrou energii poničí kombinace bruselských lobbistů a byrokracie, kterou naše ministerstva dál úspěšně zkomplikují a otráví lidem život.
Vláda měla ve středu projednávat tři klíčové zákony, které měly podstatně proměnit ekonomiku v duchu představ Green Dealu. Když se v nejčtenějším deníku objevil výpočet, kolik by to domácnosti stálo, tak premiér tyto návrhy raději z jednání stáhl. Máme se připravit na to, že za některé věci, třeba pohonné hmoty, budeme platit výrazně více?
To bude politické rozhodnutí a bude přijaté špatně, protože velice pravděpodobně dlouhodobě porostou ceny potravin, vody a dalších věcí, bez kterých se neobejdete. Cena ropy a plynu nikdy nebyla úplně racionální záležitost a dá se čekat, že každý cenový šok povede, jako třeba nedávno v Bangladéši (populace 180 milionů, jako dvě Německa) k výbuchům nespokojenosti. Je to patová situace, protože s klimatem potřebujeme něco dělat, ale administrativa EU nabízí napůl ideologické kroky a politici jsou paralyzováni, protože vlády padají tak snadno. Možná cesta spočívá v osobní strategii malých úspor a v osvícené komunální politice, která vnímá potřeby a možnosti lidí.
1
0
