Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@hornicky-klub.info Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Doba, do které vás svým vyprávěním zavedu, byla skromná, krátce po válce. Vládl ještě přídělový systém, potraviny, ale i látky byly na příděl – byly „na body“. Dnešní zářivé výklady plné zboží všeho druhu, parády od hlavy k patě, by nedokázala tehdy vymyslet ani nejbujnější představivost. A přece se chtěly paní, dívky i zcela malá děvčátka líbit. Paráda k nám, ženským patří, jako pravá ruka k levé.
Šaty se přešívaly ze starších oděvů, dokonce odložených uniforem nebo závěsů, ale všelijak se zdobily, vymýšlely se doplňky, pásky, sponky, pentle, řetízky, korálky a náušnice. Už bezzubé slečny v kočárcích měly v oušku pomněnku, kroužek s kamínkem, perličku, slzičku, prostě náušničku ze zlata, stříbra, nejčastěji jen z postříbřeného kovu, ale málokterému dívčímu oušku tato ozdoba v lalůčku scházela.
Jen já jsem měla uši prázdné.
Důvod byl velmi prostý. Neměla jsem propíchnuté uši. Když jsem zjistila, že doma se nápravy tak rychle nedočkám (rodiče, hlavně táta měli obavy, že by mě to bolelo a taky se báli infekce). Proto mi uši nechtěli propíchnout, přestože prodávali ve svém obchodě také zlaté náušnice a měli pro hygienické propíchnutí uší strojek. Situaci jsem vyřešila sama.
Obrátila jsem se na spolužačku Elišku, kterou jsem velmi obdivovala. Neučila se valně, chodili jsme do čtvrté třídy, ale ona už patřila do šestého ročníku, neboť některou třídu opakovala. Ale byla milá, rázná a vřelá, uměla přišít knoflík, uvařit polévku, skvěle chytat míč při vybíjené a chodila paní učitelce na nákupy. Jednoho dne mi řekla „uspoř si pět korun a ve středu po škole přijdi ku nam domu“.
A tak ve zmíněnou středu po vyučování s pětikorunou v upocené dlani a s Eliškou jsem vkročila do dosud mně zcela neznámé lokality naší Slezské Ostravy – do hornické kolonie „Na Jaklovci“. Bylo to téměř v bezprostřední blízkosti školy, ale přesto jsem nikdy tímto směrem nešla, neboť náš dům byl situován přesně na opačnou stranu a do odlišného prostředí.
Ocitla jsem se mezi malými, často přízemními domky na kamenných soklech s několika schůdky ke vstupním dveřím. Někde bylo zábradlíčko, jinde rozviklané dřevo. Okna se záclonkou nebo i bez ní, některá dokonce polepená novinami. Protože bylo teplo, přicházelo jaro, bylo otevřenými dveřmi vidět dovnitř, přímo do kuchyně nebo do světnice, která s kuchyní sousedila. Málokterý domek měl dva pokoje, ale žádný neměl koupelnu. Záchod stál vzadu na dvorku. Jakási kadibudka s okénkem vyřezaným ve dveřích – signál, že je obsazeno.
Téměř všude teprve vařili oběd pro horníky, kteří se měli vracet z práce. Vonělo to česnečkou, zelím, buchtami, z litinových hrnců na kuchyňských kamnech unikala pára, kterou mlsně čichali psi i kočky, vyhřívající se u dveří na jarním sluníčku. Kousek dál na lavičkách nebo rozviklaných židlích posedávali babičky a dědové, zachumlaní do vybledlých šátků a oděvů. Jejich uzlovité ruce spočívaly na holi, potřebné a často jediné průvodkyni jejich stáří. Stařečci v kostkovaných papučích, žmoulající troubel fajfky v bezzubých dásních, pozorovali zapadlýma očima všechno, co se dělo kolem, zatím co vrásčité rty stařenek žmoulaly motlitby nebo si špitaly klípky, o které kolem určitě nebyla nouze.
Měla jsem oči navrch hlavy, dívala jsem se málem s otevřenou pusou, Elišce začínala docházet trpělivost, neboť pro ni taková podívaná nebyla nic nového. Přesto jí můj zájem asi lichotil, protože mne pomalu začínala seznamovat s místními celebritami.
„Včil se tam nedivej, až za chvilu. Ten dědek v teplakach – no ten s tym slepym psem byl zavřeny v base, bo ved stavku haviřuv v roku 1894. To byl mlady synek a v te stavce mu zastřelili brachu. Hrozné, co? Oneho chytili a zavřeli do lochu“.
Dívala jsem se na staříka, který byl „v base“ a stříleli na něj četníci, ale už mě Eliška znovu tahala za loket.
„A to je Agněša, budě měť pancharta.“ Ze dveří přízemního domku vycházela krásná tmavovlasá dívka s obrovským břichem – a i když jsem nevěděla, co to ten parchant je, soudila jsem, že Agněžka bude mít miminko. Však ona mi to Eliška vysvětli…
0
0
