U památníku 108 horníků, kteří zahynuli 7. 7. 1961 při požáru v Dole Dukla, se na den přesně po pětapadesáti letech od tohoto neštěstí konal pietní ceremoniál. K účastníkům se připojil také Eda Kolarz, jenž se jako záchranář osobně podílel na vyproštění osmačtyřiceti obětí.
„V havírně jsem tehdy dělal sotva dva roky. Povolali mne z Dolu Pionýr, později Václav, kde jsem byl měřičem a závodním báňským záchranářem. Na první šichtu na Dukle jsem přivedl četu, pytlovali jsme na třetím patře a po vyfárání mi velitel celé akce oznámil, že od zítřka se mnou počítá jako s velitelem základny. Zůstal jsem tam měsíc,“ vzpomínal Kolarz, který byl jedním z více než sedmi stovek záchranářů likvidujících následky největšího důlního neštěstí v republice od konce II. světové války.
„Nějaké zkušenosti jsem měl z Václavky ze záparů i z jednoho těžkého požáru na Žofi nce, ale na situaci na Dukle snad nikdo z nás nebyl pořádně připraven. Hlavně duševně. Zapomenout se na to nedá,“ poznamenal Kolarz s tím, že v současnosti se dají pomalu počítat na prstech i žijící záchranáři-pamětníci. Při 50. výročí v roce 2011 jich bylo asi patnáct. Letos už ani ne desítka. Kamarádům se nicméně přišel poklonit poslední duklácký ředitel Jaroslav Gongol.
Viníka nikdy nenašli
Kdo z havířů spustil – zřejmě náhodou a nevědomky – na odpolední směně 7. července 1961 na 3. patře na kříži 11 340/II D pohon pásového dopravníku, se nikdy nevyšetřilo. Jisté ale je, že se nehlídaný a automatikou nejištěný pás po čase zadřel a třením vzniklé manžety o válce se nakonec vznítil. Pracovníci sice zaregistrovali kouř, ale laxní přístup revírníka zmařil šanci na účinný zásah a odvolání osádek do bezpečí. Neštěstí si vyžádalo 108 obětí na životech.
0
0
